Tendrils

31. 7. – 8. 9. 2024
umělci: Tom Hallet, Stanislav Zábrodský kurátorka: Tina Poliačková
grafika: nismo95 & Olbram Pavlíček

Pretzel – feather – pause – lament – doohickey
Time curves like a pretzel through nature. The feather paints the landscape and, if there is a pause, then it is filled with rain. One hears a lament because there is no doohickey.
Walter Benjamin, Fantasy Sentences, The Storyteller

Zvykli jsme si představovat čas jako řeku, která teče v jedné nepřerušované linii, neúprosně směřující z minulosti do budoucnosti, od známého „před“ a „po“. Tato schematizace času, jeho úhledné narovnávaní jako korálky přibývající na šňůrce, nás svádí k tomu, abychom o různých po sobě jdoucích událostech mluvili, jako by se odehrávaly současně, jen na různých místech. Bližší pohled na dějiny různých kultur však ukazuje, že taková představa není zdaleka univerzální. Můžeme zde vysledovat větvení, štěpení a zastavování času: ať už v nebeských cyklech a ročních obdobích, ve víře ve znovuzrození, v cestování a předpovídání prostřednictvím snů nebo v náboženských či magických rituálech. Tyto kulturní projevy odrážejí údiv nad samotným charakterem času, vrstvícím se na sebe, zdvojením tkaniva zkušenosti, které vytváří kontinuitu a tok, promítají smysl tam, kde žádný nebyl, a podporují touhu začít opět znovu, obnovovat, znovu vytvářet, nahrazovat. Společná výstava belgického umělce Toma Halleta a Stanislava Zabrodského s názvem Tendrils je spekulací o čase vinoucím se v nekonečných záhybech, kde pulzující linie vykreslují příběhy s otevřeným koncem a nabobtnalé smysly stírají hranice mezi tělem a přírodou, sněním a bděním.

Následujme tedy směr vlnícího se a měkkého těla úponku, který nás svádí opustit předem vyšlapanou cestu a hledat oporu v samotných obrazech a materiálech. Hemžící se biomorfní linie v betonových reliéfech Stanislava Zábrodského vycházejí ze zmražených pozadí klasických animáků, které jsou však vydány napospas postupné proměně a degradaci materiálu v nesmírně roztaženém čase pro nás asi těžko představitelných geologických procesů. Blanité struktury soch Toma Halleta, až znepokojivě připomínající kůži (ne)lidského těla, sice až příliš rychle podléhají zkáze, ale zároveň umožňují neustálou proměnu či obnovu samotné identity uměleckého díla (což se odráží v jeho měnícím se názvu). Další ponor do pomyslného chřtánu spletitých vztahů a časových záhybů nám umožňuje načrtnout střípky traumat queer historie, které se promítají do naděje na lepší budoucnost. Ať už jde o Halletovy kresby – dopisy queer ikonám nebo jejich agresorům – nebo amfory/toulce naplněné větvičkami, odkazující na historii pejorativního označení „faggot – gatherer“, tedy starých ovdovělých žen, které se skromně živily sběrem dříví. Jde doslova taky o význam bagáže neboli „něčeho nepohodlného, co se musí nosit“, který se následně rozšířil jako pejorativní označení pro queer muže. Jednou z jeho etymologických variant je taky slovo „pták“, na výstavě personifikovaný v taxidermii, odsouzený k věčnému uvěznění ve zmrzlém čase. Toto ztělesnění smrti, která nikdy nekončí, smrti, která neustále umírá, je jedním ze záhybů snového světa výstavy Tendrils, která nabízí spojení blízkosti a podivné jinakosti, zapletené do příze vzájemně se křížících vyprávění napříč časem.

Tom Hallet (*1990) vystudoval Volné umění na Luca School of Arts v Bruseli, kde momentálně žije a pracuje. Vo své umělecké praxi se věnuje hlavně kresbe a sochařství, ve kterých se dotýká témat jako queer reprezentace a přehodnocení dominantních narativů o lásce a identitě, násilí a ztrátě. Kresby fungují jako dopisy, věnované milencům, členům rodiny, queer ikonám i jejich agresorům. Zobrazují velmi detailní, fantaskní scenérie, někdy abstraktní, jindy figurativní, v nichž se těla slévají do bující přírody. Tělesnost tematizuje taky ve svých hlínou plněných sochách, kterých povrch často připomíná kůži. Halletove instalace balancují mezi tísní a nadějí a umožňují přemýšlet o příbězích, které si vyprávíme v souvislostí s historií a jejími sociálními konstrukcemi. Jeho umělecké práce by možné vidět například na výstavách Mare v Museum M v Leuvenu (2022), The Intermediary v Pizza Gallery v Antverpách (2023), Radical Shapeshifters v Kunsthal Mechelen v Mechelenu (2024), L’Amitié, Ce Tremble Part I v Crac Alsace v Altkirchu (2024).

Stanislav Zábrodský (*1996) studoval v ateliéru Intermédií na Akademii výtvarných umění v Praze a na indonéské ISI Yogyakarta v ateliéru sochařství. V současné době žije a pracuje v Praze. Ve své umělecké praxi se zaměřuje na práci s kompozitními materiály, které používá jako syntetické simulace časově rozsáhlých geologických procesů – dějů odehrávajících se v průběhu milionů let. Tuto metaforu používá nejen k pochopení geologických procesů minulosti, ale také k naznačení možných budoucích scénářů. Ve svých reliéfních objektech vytváří zkameněliny, které nesou stopy lidské činnosti v rámci nově definovaného antropocénu. Zábrodského umělecký přístup tak otevírá nejen otázky o vnímání času, ale i spekulaci nad proměnou materiálů v budoucnosti. Jeho práce se mimo jiné objevily na skupinových výstavách jako Eternal Maze v Jedna Dva Tři gallery v Praze (2023), Almost Time for a Bliss v Studiu Prám v Praze (2024), Ghost Dance v IRL Gallery v New Yorku (2024) a Against Interpretation v Plain gallery v Miláně (2024).

Program galerie Holešovická šachta vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hlavního města Prahy a Městské části Praha 7.