Reap What You Sow

14. 9. – 16. 10. 2024
Vystavující: Tobias Izsó, Kateřina Kábová
Kurátorky: Tina Poliačková, Noemi Purkrábková
Grafika: realitycongress & Olbram Pavlíček

Co se stane, když překročíme práh domu? Jsme něčím odlišní jen proto, že jsme vešli? A co bude s oblázky, které máme po kapsách – vlastníme teď bezpečně kousek světa „tam venku“? Anebo jsme spíše sami najednou nějak znepokojivě méně „uvnitř“? Společná výstava Tobiase Izsóa a Kateřiny Kábové je pomyslným vstupem do prostoru, kde se komplikují jasná rozdělení a předměty odkládají závoj všednosti, aby pod ním odkryly nejednu překvapivou tvář. Spolu se záhyby dřeva se tu stáčí naše předpoklady o ne-lidském světě, který si tak často podrobujeme, aniž bychom naslouchali jeho potřebám, zatímco se linie podlahy v dálce sbíhají do
pokroucené, tajuplné reality zprvu snad obyčejného venkovského odpoledne.

Vysoce urbanizovaná společnost 21. století si venkov často romantizuje jako mizející místo těsného soužití člověka s přírodou. Díky četným idealizovaným zpracováním v literatuře i umění máme tendenci zapomínat, že venkov je průsečíkem vlivů, které se při bližším pohledu ukazují jako přinejmenším nejednoznačné, pokud ne svazující nebo násilné. Právě silně poetizovaný venkov, se všemi implicitními předpoklady lidského vztahu k půdě a jejímu „obdělávání“, které samotný pojem „půdy“ (a ostatně i venkova) předpokládá, práce na výstavě spojuje a stává se pro ně imaginativním nástrojem pro přehodnocování našeho přístupu k celému ne-lidskému světu. Pověstně líbivé bukolické výjevy tu však mají zřejmé subverzivní kvality: v malbách Kábové nám na pohled nerušenou přírodní scenérii neúprosně půlí mřížka plotu a Izsó ve svých skulpturách zase tematizuje procesy přetváření a polidšťování, jejichž prostřednictvím uspořádáváme a vykládáme „svůj“ svět.

Prostor venkova se tu tedy odhaluje spíše jako symptomatický moment tření, k němuž dochází mezi takzvanou „přírodou“, z níž jsme se s představou vlastní výlučnosti domněle vydělili, a s tím souvisejícím narativem o předpokládané zušlechťující „kultivaci“ všeho ne-lidského. Tuto dynamiku rozehrává především Izsóova série nourish & cherish (2020–2022), v níž prostřednictvím ikonicky „obyčejné“ venkovské plodiny – brambory poukazuje na ambivalenci naší péče o okolí. Touto hlíznatou rostlinou ozdobené skříňové dveře odkazují k estetice malovaného selského nábytku 19. století, zatímco brambora spočívá na hedvábné lenošce ve stylizaci blízké romantickým malbám Carla Spitzwega a ostré hroty farmářských vidlí si derou cestu nepoddajným sklem muzeální vitríny. Běžně oslavované akty jako ochrana, konzervace či kultivace tak získávají pachuť donucení, v jehož rámci může péče snadno vést k fetišizaci, omezení pohybu či naprostému umrtvení.

Kde tedy leží hranice mezi naslouchající péčí a možná dobře míněnou, ale sebestřednou instrumentalizací rostlin a „věcí“? Prostor venkova je symptomatický ještě v jednom ohledu, který svým vlastním, nadreálným způsobem komentují i malby Kábové – snad nejčitelněji tu dochází k parcelování a dělení půdy, ale zároveň i k neustálému smývání hranic mezi domněle oddělenými sférami přírody a kultury. Neudržitelnost tohoto rozdělování nám ukazuje především Kábové zpracování vztahu mezi exteriérem a interiérem, jejichž aspekty se na plátnech volně prolínají – ať skrze podlahovou dlažbou vystlanou polní cestu nebo tiché stopy lidského přebývání na lesní mýtině. Jasně se však odráží i v Izsóově práci s interiérovými prvky a
všednodenními předměty: noční stolek tu rozkvétá okvětními lístky, tkaničky se vymanily ze svých okovů a kostra bot se stává pouhým přívěskem jejich dalšího pohybu.

Z pozice návštěvnictva pražské galerie se mohou venkovské motivy zdát problematicky
vzdálené. Realita liberálních městských intelektuálů však s dějinami rozdělování a kultivace půdy sdílí víc, než by se na pohled mohlo zdát. Jak podotýkal už Karl Marx, kapitalistický přístup ke světu se zakládá právě na svazování, dělení a kvantifikaci všeho, co se statickému vymezení ze své procesuální podstaty vzpouzí – ať už tím myslíme krajinu, nespočitatelné kvality předmětů a bytostí nebo volný pohyb napříč často násilně vynucenými hranicemi. V tomto
smyslu tedy v dnešních metropolích skutečně „sklízíme, co jsme zaseli“ –svévolný, dlouhodobě extraktivní přístup k ne-lidskému světu, který lze jasně číst už v rurální krajině 19. století, se nám dnes vrací v podobě environmentálních a společenských krizí, jež dokládají neudržitelnost našeho rozdělování světa na kulturu a přírodu, vnitřek a vnějšek nebo nás a „ty ostatní“.

Vídeňský umělec Tobias Izsó (*1997) se věnuje skrytým příběhům a emocionální rezonanci každodenních předmětů a obytných prostor. Odhaluje jejich hlubší význam a skrze transformaci všedních detailů prostřednictvím asambláže, sochařství a instalace zpochybňuje jejich zavedené vnímání. Jádrem jeho praxe jsou témata identity a paměti, která se snaží osvětlit svým pátráním v tichých zákoutích každodenního života. Jeho instalace sestávají především z asambláží vytvořených z ohýbaného, vyřezávaného, naolejovaného nebo lakovaného dřeva v kombinaci s textilem. Prostorové detaily instalací podněcují otázky po identitě, vnímání a transformaci a vytvářejí napětí mezi zdánlivě ideálním způsobem života a silami skrytými pod jeho povrchem. Izsóovo dílo pečlivě tvaruje dojmy a ztělesňuje tak rozpory přítomné v otřepaných klišé a dobře známém pohodlí měšťácké existence. Vystudoval fotografii a výtvarné umění na Univerzitě užitého umění ve Vídni a absolvoval dvě stáže v Praze: na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a na Akademii výtvarných umění. Jeho práce byly hojně vystavovány,
včetně samostatné výstavy Off the Cuff (Galerie König 2, Vídeň, 2024) a řady skupinových výstav po celé Evropě, především ve Vídni a Praze, ale také v Aténách, Düsseldorfu, Bratislavě a dalších.

Kateřina Kábová (*1998) vystudovala malbu na brněnské FAVU a ve studiu tohoto média dále pokračuje na pražské AVU. Její obrazy mají mysteriózní nádech, pohybují se v nejasném prostoru mezi objektivní realitou a iluzí. Náměty převážně olejových, ale i akrylových či temperových maleb, nás přivádí na liminální místa, která nás konfrontují se zvláštní topologií, v níž se hroutí i zažitá rozdělení mezi vnějškem a vnitřkem: Prostředkem polí se klikatí zvlněná podlaha, potemnělými oblouky místnosti se dovnitř derou šlahouny rostlin. Práce Kábové se vyznačuje jemnou barevností i symbolikou, která v nás podněcuje větší citlivost vůči drobným záhadám, které nás každý den obklopují. Názvy maleb jako Cesta domů, Piják piva, Dívka s prakem, Za městem nebo Probuzení se do večera evokují všední situace, které však v autorčině podání nabývají až magických rozměrů. Kábová se představila například na výstavách Kingdom of Hex (MeetFactory, Praha, 2023), Potkáváme se po haldách (Galerie Sibiř, Brno, 2023) a Cesty vedú do polí a končia kde nič nebolí (Galéria Josefa Kollára, Banská Štiavnica, 2023) nebo letos svou diplomovou prací What’s a little bit of smoke in a girls lungs, in a world that’s already burning? v Galerii Katakomby (Brno, 2024).

Program galerie Holešovická šachta vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hlavního města Prahy a Městské části Praha 7.