New Wounded

26. 7. – 23. 8. 2023
Kurátoři: Noemi Purkrábková & Jiří Sirůček
Grafika: realitycongress & nismo95

Některé metamorfózy naruší sněhovou kouli, kterou si člověk sám pro sebe v průběhu života vytváří,
ten velký kulatý míč: plný, celistvý, kompletní. Tyto zvláštní formy se noří z rány či z nicoty,
odtrženy od všeho, co jim předcházelo.
– Catherine Malabou, The Ontology of the Accident

Francouzská filozofka Catherine Malabou v knize The Ontology of the Accident píše, že máme tendenci přehlížet „plastické umění destrukce. I destrukce je však formativní. Rozbitá tvář je stále tváří, pahýl končetinou, traumatizovaná duše zůstává duší. Destrukce má své vlastní modelovací nástroje.“ Zamýšlí se tak nad transformativní silou jevů, které běžně považujeme za ničivé – destrukce, odchylka, selhání, trauma, odpad, expirace, ztráta, krize, stárnutí nebo dokonce smrt však neustále přetvářejí svět. Mění tvar těl, předmětů i představ, které jejich tlaku podléhají se znepokojivou poddajností. Společná výstava francouzské umělkyně Laury Gozlan a slovenského umělce Šimona Chovana bere tyto modelovací nástroje „destruktivní plasticity“ za své, když prostřednictvím objektu i pohyblivého obrazu testuje integritu těl a rozpoznatelnost (společenských) forem. Můžeme si být jisti tím, co vidíme a slyšíme? Jsme vně, anebo jsme uvnitř? Kde leží hranice mezi intimním a veřejným? A co se skrývá v útrobách pod pevnou vrstvou dlažby?

Při vstupu do krajiny „The New Wounded“ můžeme zpočátku cítit znepokojení, protože se před námi nerozevírá bez námahy a nenabízí řadu „líbivých“ objektů s naleštěným povrchem. Neslibuje snový únik z každodennosti, ale spíše nás nutí se přikrčit a podívat se zblízka, vmáčknout se dovnitř, pohroužit se a nebát se přitom ušpinit. Výstava tak po návštěvnictvu chce, aby podstoupilo jakési symbolické snížení – pohyb, který nás vede pryč od „velkých ideálů“ a světlých zítřků a zaplavuje prostor galerie hutnou nejistotou, jež nám brání věřit i těm nejzákladnějším „pravdám“. Jak naznačuje Mum, protagonistka Gozlanina videa Foulplay, „je pravda, že pod zemí je zakopaný poklad. Ale není to zlato – je to špína“, čímž nás vybízí k sestupu do necudného, ignorovaného, nízkého: do skutečných i abstraktních splašků života, do nitra těla překypujícího parazity, kteří nahlodávají sebevědomí naší autonomie a jedinečnosti.

Tímto ponorem se ocitáme v temné zóně, kde mizí obrysy někdejší infrastruktury a obrysy věcí dávají pouze tušit své možné tvary – v okamžiku, kdy technologické a organické splývá, a přitom je od sebe ještě lze odlišit. Nabízí se nám tak letmý pohled do (možná dávno přítomného) světa, v němž se roztékající se formy plní novými významy. Sochařské práce na výstavě si s touto ambivalencí pohrávají: posouvají meze povědomého, když tu a tam nechávají vyvstat stín podobnosti či symetrie, jen aby následně zkroutily linie předmětů natolik, že se nám stanou podivnými, nerozpoznatelnými, cizími. Ostré výčnělky kovu, jež Chovan nechává mizet pod vrstvou včelího vosku, struktury ocelového potrubí zjevující se v jeho řezech silikonovými formami i zvlněné roury a karoserie soch Gozlan nám mohou připomenout slavný sňatek mezi tělem a technologií, popsaný s absurdní doslovností v Ballardově románu Crash ¬– knize, v níž se rána stala branou do nové, technologicky pozměněné éry lidského života. V tomto ohledu lze vzpomenout i víru Williama Burroughse v magickou sílu řezu – „když řízneš do přítomnosti, vyhřezne budoucnost.“ Všichni však dávno víme, že jsme prostředkem, nástrojem, součástí industrializovaného procesu, který nás ohýbá po svém. Zřídka nás taková mechanika vůbec překvapuje a čím skrytější se stává, tím banálněji zní její kritika. Jestliže ale budoucnost přestala být možností, co vyhřezne poté, co řízneme?

Výstava se těmto otázkám otevírá, když dává prostor všemu infikovanému, nestálému, pošetilému, zatracenému. Namísto oslavování misogynní, penetrativní verze pudu smrti, který svou sebedestrukcí vždy uštědřuje rány Druhému, však ohledává jiný druhu citlivosti rány: takový, jenž se nadále neodvozuje od aktérů násilí, ale od zraněných nebo dokonce od rány samotné. V tomto smyslu je „The New Wounded“ performativním procesem sebepitvání, který v sobě skrývá i určitou rozkoš. Nejde tu o vzájemnou srážku, v níž se tříští těla, nýbrž o hluboký řez běžným životem, který se však neobejde bez skuhrání. O řez, který možná nerozevírá budoucnost, ale z nějž vytéká skutečnost přítomnosti, kterou již nelze dále ignorovat. Je to řez zevnitř, jímž si pod kůži vpouštíme cosi cizího. Jaké „zvláštní formy“ se mohou nořit z takové rány zůstává předmětem nejistoty, náhody. Je to „forma zrozená z nehody, nahodile, taková havárie. Vtipné plémě.“

Laura Gozlan (*1979) studovala umění a scénografii na TAIK (Helsinky) a na Ecole Nationale Supérieure des Arts Décoratifs v Paříži, v roce 2007 absolvovala Le Fresnoy – Studio national des arts contemporains. Její instalace často kombinují pohyblivý obraz s výraznými sochařskými objekty, které jsou nezřídka antropomorfní či znepokojivě podobné předmětům nebo jejich částem. Komplexní vztah mezi sochařskou a audiovizuální polohou se u Gozlan projevuje nejen skrze instalaci, ale také v tom, jak se svými objekty před kamerou sama manipuluje a propůjčuje jim nové významy. Často ztvárňuje androgynní postavu, která se skrze pokuřování omamných látek nebo masturbaci hrouží do změněných stavů vědomí a zkoumá jejich širší transformativní potenciál.
Šimon Chovan (*1994) absolvoval v roce 2019 Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Podstoupil zahraniční stáž v Belgickém Ghentu na KASK School of Arts a v současné době studuje magisterský program na Katedře výtvarných umění Sandberg Instituut v Amsterdamu. Jeho práce je typická svou výraznou materialitou, která často čerpá z přírodních zdrojů jako je včelí vosk, jež však kombinuje i s protikladně chladnými technologickými povrchy. Způsob, jakým objekty tvaruje a odlévá v sobě pojí produktový design, popkulturu, materiální narativitu i důraz na generativní potenciál samotné fikce. Tvary Chovanových skulptur jsou silně evokativní a diváka záměrně matou svou částečnou, ale nikdy úplnou nápodobou lidských, organických či technologických struktur.

Program galerie Holešovická šachta vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a Městské části Praha 7.