MARKÉTA JÁCHIMOVÁ, ONDŘEJ ČECH: INTERIEUR DOMESTIQUE

Warning: Undefined variable $content in /home/web/holesovickasachta.cz/www/public/wp-content/plugins/gallery-media/wordpress_gallery.php on line 235

10.–31. 10. 2018

Markéta Jáchimová (*1988) vystudovala pražskou UMPRUM v ateliéru sochařství a malby. Ve své tvorbě dlouhodobě pracuje s tématy na hranici současného světa a světa po smrti. Pracuje s neuchopitelnou hranicí času před a nyní, pracuje s temnotou a světlem, s plochou a reliéfem. Pro autorku je důležité zachycení určitého prožitku, momentu a pozastavení se v čase. Zprvu sochařské práce se postupně začaly dostávat do polohy malby a v současné době se tyto dva obory prolínají.

V těchto formách vznikají objekty kontinuálně navazující na předchozí obsahovou linii z Cyklu Enter the Void nebo Retrieval of Memory, které vizualizují psychologickou rovinu vnímání reality, posmrtnosti, změn stavů – jak z pohledů autorčiných, tak i obecného s ohledem na historii. Tyto pomíjivé momenty, které by se daly označit za výhybky na kolejích času, jsou často připomínány a inspirovány ceremoniály. Např. u historických událostí jako „kladení věnců“ či loučení se v obřadní síni se zesnulým. I v každodennosti prožíváme na osobní rovině změny, které jsou pak v čase připomínány, oslavovány či jakkoli zpracovávány. Nebo třeba v divadelním slovníku se za hlavní smysl řecké tragédie považuje katarze (vnitřní očista mysli), kdy v aranžovaném prostředí prožijeme silný příběh hrdinů a zážitek nás nějak zasáhne, vytrhne, uvědomíme si příběh jiný v kontextu svém. Markéta se skrze tyto hraniční momenty dostává k tématu obřadu a fenoménu obřadních síní, ve kterých probíhají události jak oslavné, tak i smuteční.

Východiskem k výstavě Interieur Domestique je právě vizualita těchto obřadních prostorů. Je to tedy architektura, která byla původní pointou a inspirací pro spolupráci s dalším autorem výstavy. Ondřej Čech (*1985) původně studoval architekturu, ale svá studia dokončil na UMPRUM na katedře teorie. V dnešní době se věnuje prostorové tvorbě a architektuře výstav. Ve středu jeho zájmu je galerie jako prostor, architektura jako jazyk interpretace či vedení diváka prostorem na základě zvoleného tématu či kontextu vystavených děl jiného umělce. Výstava je protnutá Ondřejovým zásahem obou částí výstavy, výrazněji v místnosti druhé, kde staví mohutnější hranici (zeď, „hraničnost“), což je téma, na které ve své tvorbě upozorňuje i Markéta Jáchimová. Zároveň se jedná o téma, které je hlavní pointou celé výstavy.