Jan Bražina & Veronika Hapchenko

My Psyche is Where The Marble Staircase with Brass Handrail Leads

19. 6. – 24. 7. 2024

umělci: Jan Bražina, Veronika Hapchenko
kurátor: Šimon Kadlčák
grafika: realitycongress & Olbram Pavlíček

Hlava se ti zatočila jako na rozhledně. Šroubovice točitého schodiště je její páteř. Z jedné strany spojená se zemí, druhou zaráží svůj bodec do temného nebe. Sestupuješ z rozhledny do rozlehlého sklepa pod ní, kde mosazné plynové lampy s jemnými vzory osvětlují zuby perských koberců a deček. Takhle nějak sis tu místnost pamatoval, jen jako bys nyní byl na její rubové straně. Stejná jako jindy, jiná než předtím, v odrazech myšlenek a mlžných vzpomínkách stáváš se svým zrcadlovým bratrem.

V posledních několika letech můžeme mezi mladou uměleckou generací pozorovat obnovenou vlnu zájmu o lidské tělo. Téma, o kterém můžeme vcelku bez přehánění neskromně prohlásit, že je v historii umění přítomné od jeho nejpradávnějšího počátku, se možná poněkud překvapivě vrátilo do centra zájmu po obdobích konceptuálního deskillingu nebo abstrahovaného neomodernistického revivalu. Aktualizovaný zájem o lidskou tělesnost ale není příliš motivován studiem anatomie nebo hledáním stylové zkratky ve znázornění figury. Současná generace si spíše tváří v tvář aktuálním společenským pohybům – ať už jde o nejrůznější emancipační tendence na jedné straně, nebo o rapidní technologický rozvoj na druhé – uvědomuje tělo jako základní limit, který je (ne)možné překročit (?). Tělesné určení zásadně ovlivňuje možnosti našeho fungování v časoprostoru ve všech myslitelných sférách. Ať už mluvíme o otázkách týkajících se např. pohlaví, stárnutí, zdraví, rozvoji schopností a pokroku jednotlivce i celé společnosti nebo vůbec o vnímání reality jako takové – vždy narážíme na základní bariéru v podobě našeho lidství a smrtelného těla. Jakkoli pevné a stabilní se limity kteréhokoli druhu mohou zdát, vždy jsou nerozlučně spojeny i se snahou o jejich překonání či zbortění. Také na tomto poli můžeme v současnosti pozorovat zvýšený zájem a aktivitu napříč obory: transhumanistické myšlení glorifikuje prolnutí člověka s technologiemi na úroveň, kdy jedno nebude prakticky oddělitelné od druhého a lidská osobnost a mysl budou například zaznamenatelné jako digitální dupilkát. Diskutuje se umělost binárního genderového dělení a snaha tuto binaritu překonat směrem k větší genderové rozmanitosti. Spekuluje se o neantropocentrických perspektivách, mezidruhové komunikaci a jiným než lidským aktérům všeho druhu se připisuje čím dá tím větší subjektivita. Zkušenost rozšířeného vnímání ať už vlivem drog, nebo různých duchovních cvičení je dostupná stále širšímu množství lidí. Mezitím většina z nás jen pasivně a jakoby ospale přihlíží rozvoji umělé inteligence, jehož rychlost už teď přesahuje cokoli, co jsme si doteď dokázali představit.

Umělecká tematizace tělesnosti se v tomto diskurzivním poli stává divoce spekulativní, stejně jako snově psychedelickou: známe naše limity, možnosti vykročení mimo ně se ale zdájí být na dosah ruky. Jan Bražina ve svých objektech/loutkách představuje rozfázovanou genezi lidského života, stejně jako defragmentaci těla jako takového, inspirované vlastní identitou i celoživotní vášní pro počítačovou hru Sims. Jeho součástí je přitom i fantazie o překonání limitů daných pohlavím v podobě postavy těhotného muže. Veronika Hapchenko zase na svých malbách prezentuje části lidských obličejů a těl, jež se surreálně vynořují tu více tu méně zřetelně z předmětů či scenérií, jež běžně považujeme za neživé, nebo lépe řečeno: ne-lidské. Může to ilustrovat jednak nepřekročitelnost lidské perspektivy, stejně jako “poliďšťování” světa okolo, které nepřetržitě jako druh provádíme formou pojmenovávání. Ze druhé strany je lze ale vnímat i jakoby lidskou zkušenost právě překonávaly: člověk se stává svým okolím a okolí se stává člověkem v procesu uvědomování si našeho bytí jako maličkatých součástí větších celků. Jan Bražina a Veronika Hapchenko proměnili společnou výstavou prostory Šachty v temný budoár, ve kterém se odehrávají nejrůznější naznačené příběhy. Jejich limitem je lidské tělo, jejich možností je sen.

Jan Bražina (*1997) je čerstvý absolvent Ateliéru sochařství pod vedením Jana Ambrůze na brněnské FaVU. Všechny aspekty jeho různorodé (a přesto uceleně působící)
objektové tvorby odkazují svým tvarem, velikostí, designem či účelem k lidskému tělu, čímž otevírají téma (osobní) identity. Pracuje přitom v širokém materiálovém rozptylu od textilu, přes klasické sochařské techniky, až po využití přírodnin. Samostatně vystavoval například v Jedna Dva Tři Gallery na Petrohradské, v brněnských galeriích TIC nebo Zaazrak|Dornych. Skupinově byl zastoupen např. na výstavách v PLATO Ostrava nebo v FKSE v Budapešti

Veronika Hapchenko (*1995) je původem ukrajinská umělkyně, která v současnosti žije a působí v polském Krakově, kde také absolvovala místní Akademii umění. Jejím výchozím médiem je malba, ze které občasně expanduje i do okolního prostoru ve formě objektů. Její snově zamlžené obrazy často zachycují těla, která jakoby se zrovna klubala z nějaké primární svaloviny, či se psychedelicky morfovala do jiných předmětů. Hapchenko odkazuje k okultismu i folklóru, zůstává přitom však pevně usazená v aktuálním estetickém jazyku současného vizuálního umění. Samostatně vystavovala např. v galeriích Import Export ve Varšavě (která ji zároveň zastupuje), Nanazenit tamtéž nebo Baszta Gallery v Krakově. Skupinově v současnosti vystavuje na výstavě Does The Rising Sun Affright v Zacheta Národní galerii ve Varšavě, v minulosti se účastnila např. přehlídek v Gierowski Foundation ve Varšavě, Krupa Gallery ve Vratislavi nebo Galerii Atelier II v Krakově.

Program galerie Holešovická šachta vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hlavního města Prahy a Městské části Praha 7.