Beneath the Syzygy of Blisters

23. 10. – 19. 11. 2024
Kurátorstvo: Noemi Purkrábková, Andrew Wilson
Grafika: realitycongress & Olbram Pavlíček

Jaké tělo trpí „pod hnisavou syzygií puchýřů“? Tuto otázku si klade Aimé Césaire – básník, aktivista a zakladatel hnutí Négritude („černošskost“) ¬¬–, tváří v tvář podmanění své martinické vlasti, ostrova sevřeného zplošťující „geometrickou tíhou“ vzdálené francouzské vlády a její koloniální kartografie. Césaire ve své poezii běduje nad traumaty, která působí nástroje rozdělování a vytyčování teritorií: linie na mapě, jež si uzurpují „právo počítat život“ a umisťovat ho „mezi zeměpisnou šířku a délku“, čímž člověka redukují na „mrňavou elipsoidní drobnost“. Césaire se však ujímá těla své domoviny, stopuje její rány a zaznamenává její bolest jako antikartograf konstruující „mapu světa vytvořenou pro mou vlastní potřebu, nezabarvenou svévolnými barvami vzdělanců, ale geometrií mé prolité krve… vyměřenou kompasem utrpení“. V jeho verších se rodí nové, bojovné tělo, v němž se tyto rány setkávají s ranami ostatních. Jako syzygie (konjunkce nebeských těles) se puchýře na rukou martinických dělníků 20. století překrývají s puchýři na nohou uprchlíka, který dnes překračuje polsko-běloruskou hranici, a nabízejí tak jeden zoufalý záblesk naděje odpovídající „věku uprchlíků, vysídlenců“ (slovy Edwarda Saida): na hranicích může být na milion poraněných obětí, sdílejí však společný boj…

Tato poetika hranice a jejího překračování je východiskem společné výstavy varšavského malíře Adama Kozického a pražské sochařky Ruty Putramentaite. Dělící linie přitom zkoumá příčně: na jedné úrovni sleduje společenskou a geopolitickou hranici, kterou je třeba překročit, postavit se jí nebo se jí vyhnout, v širším, planetárním měřítku pak ohlašuje překračování hranic mezi těly, předměty a vztahy. S tím, jak se Země otepluje a její hmota se dostává do zběsilého oběhu, nás šokuje rychlost, s jakou se „společenské“ a „lidské“ rozpouští po boku ostatních organických i neorganických forem. Zároveň nás však překvapuje, že tuto pohyblivost provází ještě důslednější znehybnění: že stejně jako se vnitřní hranice rozpadají ve virální, transmutační výměně, vnější hranice jsou stále striktněji rozšiřovány a vymáhány, často za použití ozbrojeného násilí. Všude samé puchýře.

Obě měřítka se spojují právě v obrazu bažiny. Ze vzájemného tření hlíny, kovu, plastu a masa, zahřátých a natlakovaných pod bublající vrstvou bažiny, vyvěrá forma zbavená veškeré užitkovosti, hodnoty, čitelnosti. Sochy Putramentaite spekulují nejen o přítomnosti zastřené vymíráním a úpadkem, ale především o nejasné budoucnosti, kdy nebude existovat „bohatství“ ani „ohromný soubor zboží“, které by ho aktualizovalo: žádné hranice mezi třídami, hierarchiemi, druhy, geografiemi, hmotami. Není to však žádný příslib utopie, spíše jen neodbytné podezření, že „my“ této budoucnosti nebudeme svědky. Snad tím naléhavěji působí přítomnost Kozického krajin a figur: vydýchaný, monitorovaný interiér policejního detenčního centra, ostré, usvědčující světlo reflektoru pronikající bažinou, obrazy klaustrofobie, paranoii, nehybnosti v pohybu.

Zde bažina odkrývá svou rozporuplnost: představuje pásmo stagnace a netečnosti, které se však hemží zvrácenou vitalitou, je možností úkrytu i jistou formou ohrožení – neobyvatelným, limitním územím, které zároveň samo proráží hranici, která se jím vine. Bažina je symbolem oblastí, které vznikají kolem hranic: logika „expanze skrze vypuzování“ (jak píše filozof Thomas Nail) vtahuje uprchlíky a migranty do vzorce pohybu, který je drží v dočasném pozastavení, vtahuje je dovnitř, aby z nich vytěžila pracovní sílu, poplatky nebo informace, jen aby je zase vyvrhla ven, svádí je, aby se vrátili, pronásleduje je hluboko do země a uzavírá je zevnitř. Bažina je však rovněž příkladem „nestátního prostoru“ Jamese C. Scotta, sociálně-geografické struktury, která se vzpírá plné kontrole národního státu a může tak fungovat jako hradba před zajetím, donucením či kapitálem. Sedíme-li proto uprostřed močálu, omotáni plazivými liánami, otevírá se před námi jediný pohled: dýmající žlutá obloha prodírající se potemnělými korunami stromů – přes neproniknutelný podrost sotva postřehnutelný politický obzor, který však existuje, pokud ho chceme vidět…

Můžeme spatřit, že všechny formy jsou nestálé: lidská tkáň, kuřecí kosti, plastová láhev, ostnatý drát. Toto sdílené směřování k entropii však neznamená, že bychom o lidském nebo společenském mohli uvažovat s menší naléhavostí: naopak, jakmile tyto formy začneme vnímat v celé jejich křehkosti a nestálosti, můžeme se oprostit od „věčných“ pravd, „tradičních“ hodnot a „historických“ teleologií, které tak dobře slouží prosazování xenofobních, rasistických, sexistických nebo jinak utlačovatelských rozdělení. Vidíme to, co viděl Césaire – linie na mapě pohyblivé jako kosti v močálu. Puchýře a rány jako nová kartografie, vedoucí nás bažinou, kde se veškerá „geometrická tíha“ současného stavu hroutí pod svou vlastní vahou.

Adam Kozicki (*1992) je absolventem Fakulty grafiky a Fakulty malířství na Akademii výtvarných umění ve Varšavě. Jeho přístup je blízký myšlenkám (post)umění, které snoubí společenskou angažovanost s tvůrčím aktivismem. Tento étos se odráží v jeho aerografických motivech zobrazujících odosobnění, vyčerpání, odcizení: ať už jde o subjektivní pohledy na institucionální traumata (způsobované státem či církví), nebo o výjevy bažinatého uvíznutí a rozkladu, nutí nás tyto obrazy především k otázce: Co můžeme dělat? Jeho práce byly vystaveny na samostatných výstavách You Will Never Walk Alone ve Exhibitions Bureau (PL, 2023) a I Wake Up in a Place Where No Human Being Can Live v 66p Subjective Institution of Culture (PL, 2023), stejně jako na skupinových výstavách Anxiety Comes at Dusk v Zachęta – National Gallery of Art (PL, 2022), You Know What Hurts You v BWA Gallery (PL, 2024) nebo Postbauhaus: Vzpomínky na budoucnost v PLATO (CZ, 2024). Je držitelem Grand Prix ex aequo 46. ročníku Bienále Bielska Jesień (2023), Grand Prix ex aequo 14. ročníku soutěže Geppert (2023), ceny mBank „m jak malarstwo“ (UpComing, 2021) a 3. ceny na 45. ročníku Bienále Bielska Jesień (2021).

Ruta Putramentaite (*1989) pochází původně z Litvy, stala se však již nedílnou součástí domácí umělecké scény. Studovala fotografii na Middlesex university v Londýně a následně na pražské UMPRUM (někdejší ateliér sochařství Edith Jeřábkové a Dominika Langa). Ve své současné praxi se věnuje vytváření sochařských, zvukových nebo video instalací, mnohdy s performativním přesahem. Pohybuje se tak na hraně osobní a kolektivní výpovědi vztahující se k tématům environmentální krize a ekologie mysli. Její sochy často pracují s odpadem konzumní kultury – s kusy karoserie, kancelářskou židlí či jinými předměty denní potřeby –, jež různě obaluje a transformuje, jako by chtěla urychlit rozklad, který je nevyhnutelně čeká. Samostatně se představila například v Galerii Jelení (2022), stejně jako na mnoha skupinových výstavách, jako Seno, sláma skládka v Galerii Václava Špály (2023), Only Transitions and Translations v Meetfactory (2023) nebo WOM*N-ROSE-SONG-BONE v galerii Display (2021).

Program galerie Holešovická šachta vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hlavního města Prahy a Městské části Praha 7.