Jako doma

Vystavující umělci: Tereza a Roman Štětinovi
Kurátoři: Tereza Havlovicová a Ján Gajdušek
Grafika: Jiří Macků

Vernisáž: 15. 6. 2021 od 18:00 v galerii Holešovická Šachta, Bubenská 14, Praha 7

Expozice nás uvádí do prostoru domova, v němž jsou jeho symboličtí obyvatelé pevně zasazeni do kontextu soukromé funkce místa i širší reflexe vztahů v rámci rodiny a společnosti. Příznačně kontrastní k sochám Terezy Štětinové z těžkých kusů žuly, mramoru a dřeva je ztvárnění audiovizuální instalace a symbolického nábytku Romana Štětiny, ty tematizují formu a materialitu vlákna v podobě abstraktní vizuálně-choreografické linie a zpochybňují jeho účel jako elementárního funkčního prvku.

Díla Romana Štětiny vypovídají o fungování systému, širšího celku složeného z množství dílčích prvků, ať už jde o písmo, tkaninu nebo společnost. Jednotlivě prvky význam nenesou – jedinec nezastupuje roli společnosti, niť sama o sobě nepromlouvá o vlastnostech tkaniny, písmeno nenese význam textu. Obsah a funkce přichází až v rámci vzájemného propojení, přidělení rolí a vztahů podle daných pravidel. Absencí většiny vláken je však systém jako celek narušen. Nábytek pozbyl svou roli funkčního designu. Není možné jej použít, sednout si nebo něco položit na stůl. Kontrast materiálů – kamene a stroze propletených vláken, je vystupňován k asociaci trvalosti a pomíjivosti ve vztahu k místu i objektům, které nás každodenně obklopují.

V prostředí domova funkci systému a řádu naplňuje rodina. V expozici jsme „jako doma“, cítíme se být obklopeni neutrálním prostorem, který však důvěrně známe. Je to jeden celek zpevněný komunikací a rytmem každodennosti, vzájemnosti. Může však být narušen chybně zvolenou hierarchií, propustností řádu. To, jaká role nám byla přisouzena v rámci celku, determinuje naše fungování, sebepojetí a identitu. Slovo „jako“ je zde podstatné, protože se ocitáme v obecném typu domova a rodiny. Typu, který reálně existuje a funguje v nekonečném množství variací. Je na divákovi, aby jej vztáhnul až k sobě samému, k vlastnímu pojetí rodiny, prostoru domova i jejich vnímání v rámci společnosti.

Sochy Terezy Štětinové jsou archetypálním zpodobněním muže – otce a ženy – matky. Tvarově, materiálově i symbolicky pevně zakotvených v prostředí domova. Zjednodušení na úroveň symbolů podtrhuje vážnost a sílu jejich charakterů, hierarchicky jsou si však sochy rovny. Každá má dostatečný prostor, vzájemně se nezastiňují. Stojí tu jako totemy vypovídající o pevném životním řádu. Tvar, ze kterého jsou jejich části odvozeny, je inspirován základními typy oděvních střihů ve formě volnočasových pánských nohavic a klasické dámské sukně. Stejně jako nese odívání svá vlastní společenská a identitární pravidla v rámci vnějšího prostoru, ve kterém se pohybujeme, zdůrazňuje také vážnost, význam i zaměnitelnost rolí v rámci rodiny. Trup a nohy soch jsou vytvořeny z mrákotínské žuly a granitu, které pochází z Kamenné na Třebíčsku. S tímto místem je autorka spjata svými rodinnými kořeny a vztahuje se k nim. Instalaci doplňují mramorové desky s kresbou pletenců ženských copů. Jejich uzly symbolizují materiálovou i symbolickou pevnost vztahů a principů tvořících spojení v rámci partnerství a rodiny. Pevně propletené vlasy na bílých mramorech tak vytváří analogii k volným průpletům nábytku Romana Štětiny. Vytváří kontrast pouta lidských vztahů a pomíjivosti věcí, které však nezastupitelně tvoří identitu našeho domova.

Prostor obývacího pokoje, do kterého je výstava proměněna, je v rámci domova tím nejveřejnějším místem. Objekty, které svými tvary odkazují k základním typům nábytku (paraván, stůl, židle, lenoška a obraz) jsou zredukovány na nejzákladnější možnou formu. Podobně jako u soch – jejich archetypálnosti a elementárního tvaru šatů – zde není patrná konkrétní časová epocha, do níž je instalace zasazena. Umělecká díla i prostor expozice tak volně plynou v čase. Vizuální vjem doplňuje ambientní audiovizuální projekce ve formě televize umístěné v pomyslném srdci pokoje. V ní sledujeme vizuální rezonanci rozpohybovaných vláken reagujících na frekvenci zvukových vln. Do značné míry jde o choreografický moment a hudebně-vizuální paralelu k liniím vláken, která se objevují v paravánech a nábytku.

V období doznívající karantény může být téma domova mylně považováno za nejsnadněji reflektovatelné, zdánlivě může být jednoduchou volbou. Tereza a Roman Štětinovi však představují výstavu, v jejímž rámci je věnována pozornost otázkám spojeným s podstatou rodiny a pozice jejích členů v kontextu proměnlivosti a trvalosti její funkce v širších společenských souvislostech. Umožňuje nám uchopit téma z pohledu jednotlivce konkrétní doby i z širšího pohledu dějin.